Slavnostní premiéra filmu Jany Ševčíkové : GYUMRI

Rádi bychom Vás jménem MFDF Jihlava pozvali na tiskovou projekci a následnou tiskovou konferenci nového dokumentárního filmu režisérky Jany Ševčíkové GYUMRI, v úterý 2. prosince 2008 od 10 hodin v kině Evald (Národní 28, Praha 1) . Arménským městem Gyumri otřáslo 7. prosince l988 ničivé zemětřesení, jež si dle oficiálních údajů vyžádalo na 25 tisíc obětí, přičemž neoficiální dohady hovořily až o 70 tisících. Více než třetina mrtvých byly děti. Většina truchlících rodičů reagovala na bolestnou ztrátu tím, že začali dávat nově narozeným dětem jména po zemřelých sourozencích. U řady z nich tento fakt vedl k problémům s identifikací a dodnes mnozí věří, že duše bratra nebo sestry žije s nimi či přímo v nich. O filmu Město Gyumri (pod bývalým názvem Leninakan), metropole provincie Širak na severozápadě Arménie s přibližně 160 tisíci obyvateli, bylo po staletích jedním z nejdůležitějších pramenů kulturní svébytnosti arménského národa. 7 prosince roku l988 zahynulo na následky ničivého zemětřesení okolo 25 000 jeho obyvatel, z nichž byla třetina děti (podle neoficiálních pramenů byl počet obětí mnohem vyšší). Jana Ševčíková se s Gyumri seznámila poprvé prostřednictvím fotografií Kateřiny Langrové ze společnosti Člověk v tísni. Později mezi arménskými umělci prodávajícími svá díla na Uhelném trhu v Praze potkala i malíře Edika Yedigaryana, který z Gyumri pocházel a jemuž zemětřesení v roce 1988 zničilo ateliér. „Tenkrát mě se svou ženou pozvali k sobě domů... Mezi předlouhými přípitky stále opakoval «Až pojedeš do Arménie, musíš navštívit v Gyumri moji rodinu ». A dal mi adresu i s telefonem,“ vzpomíná režisérka. Na jaře 2003 se Jana Ševčíková spolu se svým mužem do Arménie skutečně vypravila a předposlední den své návštěvy s batohem na zádech si vzpomněla na Gyumri. „Seděli jsme utahaní ve starém autobusu a po děravé asfaltce jsme se blížili k městu. A najednou na protější straně cesty se objevily obrovské náhrobky s fotkami v životní velikosti. Vytesané v mramoru. V takových detailech. Tak, jakoby z té stráně vylejzali lidi. Lidi a děti. Chlapi stáli opření o svá auta, děti v lavicích, lidi si navzájem telefonovali, novomanželé se smáli, jinde se na tebe dívala početná rodina a kol dokola vytesané hodiny s časem za 20 minut dvanáct. Mašrutka se kodrcala asfaltkou a nebralo to konce. Z mlhy na to občas zasvítilo slunce. Takže to byl krásný, plastický, ale zároveň děsivý obraz. První setkání s Gyumri. Setkání s mrtvými.“. V rodině Edika Edigariana byli přijati s typickou arménskou pohostinností a již tehdy během dvou dnů u nich poznali celou řadu zajímavých lidí, převážně umělců. Přibližně o tři měsíce později, na podzim 2003 se Jana Ševčíková do Gyumri vrátila a nějaký čas tam žila. „A další rok na jaře jsem přijela s kameramanem Jaromírem Kačerem a zvukařem Jaroslavem Jehličkou. Natáčeli jsme s výtvarníky, s muzikanty, s básníky, kteří na nás chrlili svoje básně, ale i s obyčejnými lidmi. Všichni však měli jedno společné: Zemětřesení v roce l988.“ „Pozoruhodný film…“ (L´Unità, 1. 11. 2008) „Výjimečný český film…“ (Europa, 25.10. 2008) „Humanismus vyzařující snímek…“ (Il Manifesto, 2.11.2008)