Návraty

Více než hodina archivních nahrávek z let 1985-91 jihlavské undergroundové skupiny. Velmi ponurá a hutná porce hudby oživená saxofonovými nálety a ochucená přednatočenými smyčkami - přímá návaznost na nejlepší a nejvýživnější tradice českého podzemí. Silné melodie, kakofonická nadčasovost, plastické ozvěny, psychadelické běsnění, vytříbené texty! Výběr ve čtyř kazetových „LP“, aneb 18 skladeb ze zlatého fondu českého undergroundu! …Kam jsem se nakonec nechal až zahnat! Chtěl jsem se procházet neznámými cestami. Po stinných aĺejích neznámých zahrad. Chtěl jsem jen vnímat. Chtěl jsem jen chutnat. Chtěl jsem jen čichat. Slyšet. A zírat. Zase! Zas se v tom reju jako prase. Pnou se vavříny. Nedám si pokoje dokavad pořádně nehryznu do hlíny… O tom, jak všechno souvisí se vším…. Pamatuji si, byť trochu mlhavě, jak někdy v roce 1983/84 jsem s několika podobnými "vyvrheli" seděl v hospodě páté cenové, popíjel pivo a nestříháním vlasů se distancoval od zbytku světa. Najednou se otevřely dveře a hnalo se k nám několik vojáků s radostným křikem „Konečně jsme našli někoho normálního…“ A tak jsem se seznámil s kluky, kteří patřili k jihlavskému undergroundu a v Lounech byli na vojně… Pak už jsme se potkávali jak jen to šlo. Tehdy už byla taková doba, že každý člen bratrstva byl vítán a hledali jsme se každý den… Přátelství trvalo, i když se vrátili domů, občas jsme zajeli na „víkend“ do Jihlavy, občas se jihlavská klaka objevila v Lounech, často jsme se potkávali i mimo svá výsostná území. Jedním z těch „Jihlaváků“ byl Dundy, který pak mi nějak poslal magnetofonovou kazetu s „LP“ kapely, s kterou v Jihlavě začal hrát. Byl jsem mile překvapen, že to má hlavu a patu – protože tehdy měl každý „kapelu“ nejrůznější úrovně. Ale život šel dál a bolševik se s námi nemazlil. Pak se v roce 1989 doba převrátila a vídali jsme se tak málo, že vlastně skoro vůbec. Ale věděli jsme, že jsme. A to občas stačí. Asi před rokem jsem něco hledal a vypadla na mě ta prehistorická kazeta Závodničky 5 – byl to Krajkokraj – ze zvědavosti jsem si ji pustil… A! Vyvalila se na mě hudba, která mi nejen připomněla tu bezmoc, kdy vykřičet svou vnitřní bolest a zoufalství z té hrůzy kolem se vlastně ani jinak nedalo, zejména mě ale překvapilo, jak – alespoň pro mě – nářek těch zvířat, chycených v železech hnusné doby kupodivu nezestárl, texty nijak nevyčpěly a že jsme se vlastně – ani „my“, ani „oni“ – zase až tak moc nezměnili. A možná jsem zaslechl i nějakým pradávným instinktem varování, že lepší už to stejně nebude. Oprášil jsem staré časy i adresy a vydal se pátrat po Dundym. A když jsem ho našel, plácli jsme si, že jo, že teda už přišla ta chvíle, aby hudba Závodničky 5 – kapely z doby, kdy hudba měla ještě smysl a slova něco znamenala – konečně vytryskla z podzemí do komerčních vod neviditelné ruky trhu. Ba možná jemu navzdory. Jen pro vlastní radost, potěšení několika přátel a poselství, které by hudba měla přinášet. Lábus – Guerilla records, srpen 2007